Každý den je stejný

10. září 2018 v 19:54 | Já |  O mně
Nevím jak bych to řekl, ale není to dlouho, co jsem si prošel bolestivou situací. Od té chvíle mi každý den přijde nudný, stejný, nikam nesměřuju chybí mi baterky. Padám do stavů, kdy se nezmůžu ani na to jít ven, či cvičit na klávesy nebo cokoliv jiného než ležet v posteli, koukat na filmy nebo zbytečné surfování po internetu. Dokonce nedokážu se objednat ke kadeřnici. Jediné co chci, je mít šanci u jedné holky. Totiž aby jste rozuměli ta bolestivá situace se týká právě té holky.

Poprvé a naposled jsem ji spatřil na jedné akci v jedné vesnici. Hrála tam hudba, tancovalo, pilo, jedlo... S lidmi co jsem tam byl, tak ti ji znali, avšak já ne. Tak nějak jsme se začali poznávat. Ze začátku jsem netušil, že se do ni zamiluju. Po několika alkoholu jsme se objevili na "parketu". Tancovali jsme všichni odděleně v kroužku a podobně. Potom ale ostatní odešli, nejspíš schválně. Náhle skupina co tam hrála dala jednu pomalejší. Stalo se to samovolně, aniž bych držel kontrolu. Objímali jsme se a "houpali" jsme se kolem dokola. Ona mě pak stiskla víc. Bylo to krásné. V tu chvíli jsem k ní začal něco cítit. Aspoň to si myslím. Pak to skončilo a několikrát se to ještě opakovalo. Pak když jsme seděli na lavičce, tak na mě pokládala hlavu. Pak večer při filmu jsme leželi vedle sebe. Stejně jako předtím, přišlo mi, že se vše děje spontánně. Nejdříve jsme se "opírali" hlavami. Potom nevím jak jsme se dotkli uprostřed rukama. Další fází bylo hlazení. Ona mě hladila po tváři já ji po těle. Pak přišel nejnádhernější okamžik v mém životě. Naše ústa se spojili v jedno a líbali jsme se. Bylo to pro mne poprvé. Nejspíš tím vším jsem se rozklepal. Ona se ptala zda mi je zima, já odpověděl že je. Tak jsem se přikryl avšak zima nepřestávala. Ona pak teda že mě nechá spát. A já... Místo toho abych ji řekl ještě nechoď, jsem řekl jak debil:tak jo... A ona odešla...

Další den jsem na ten večer nemohl přestat myslet. Pozdě večer jsem ji napsal. Avšak na pozvánku do kina mě napsala, že by to asi nefungovalo... Bohužel jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval... Nebral jsem to jako srandu, třebaže bych napsal, že chci jen do kina, toť vše. Vzal jsem to vážně a snažil jsem se to zachránit tím že jsem napsal, že jsem myslel že to o věku není, ale teď vím že by to ničemu ani pomoci nemohlo... Nejspíš to budu muset vyřešit tak, že se tomu postavím a napíšu ji znovu, ale tentokrát správně...
 

Kde se stala chyba?

29. července 2018 v 23:23 | Elkas |  Zajímavé
Zdravím vás po delší době. Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, proč lidi v sobě mají takovou nenávist k mírumilovné rostlině - marihuaně. Kde se stala chyba?

Poslední dobou jsem si začal všímat toho, jak se kdo kouká na trávu. Stále jsem moc nepochopil ty, který mají k ní velmi silný odpor a odsuzují ty, kteří ji požívají. Jedno je mi jasné, většina těchto lidí ji nikdy nezkusili. Není se čemu divit, když je to "nelegální" a povídá se spousty pověr, lží a drbů. Jelikož mají tu nenávist zažitou, tak v těch lidech co hulí vidí to, co chtějí.

Teď, ale abych tu nepůsobil jako nějakej zhulenej machr co hulí gramy každej den. Já osobně mám názor že se to nesmí přehánět.

Další věc ke které bych něco řekl. Marihuana je považována za startovní drogu, přes kterou se lidi dostávají k těžším. Ano, spousta lidí začala trávou, ale proč to na ni schazovat? Vždyť se každý může rozhodnout zda ze sebe udělá feťáka nebo ne!

Abyste pochopili jak to myslím povím vám o mém prvním potahu. Bylo to asi před rokem. Příbuzný vzal s sebou na výlet trošku marihuany. Řekl jsem si, že je čas na to, abych to vyzkoušel. Měl jsem obrovský strach. Byla to pro mě velká překážka, jelikož je to proti pravidlům, které já mám rád. Zalezli jsme si spolu a já si pouze jednou potáhnul. Jen jeden potah stačil a cítil jsem změnu. Pak později jsem to zkusil znovu. Najednou jsem začal chápat ostatní zastánce trávy. Oproti alkoholu a tabáku to většinou co vím nezabije. Takže se vrátíme k myšlence že tráva je startem k těžkým drogám. Jelikož pro většiny jako pro mě, to je velká překážka, která je těžká překonat. Jenže jakmile ji přeskočíte, tak zjistíte že ty další překážky za touhle hradbou jsou strašně malé. Takže je lehčí je překonat, ale kdo říká, že je musíme překonat? Podle mě člověk co si tohle uvědomuje, tak do těhle sraček neskočí

Já to spíš vidím jako pozitivní věc když se na to jinak podíváme. Potom co jsem překonal hradbu trávy, tak jsem zjistil, že se zmensili i překážky které přeskočit chci. Jsou různé strachy, které mě omezují. Uvědomil jsem si, že se zbavím strachu tak, že mu budu čelit. A řekl bych že v tom je smysl života. Samozřejmě být nemusí.

Cgyba tedy musela nastat tehdy, kdy se tráva stala nelegální, protože kdyby byla, nebyla by za "hradbou", ale před ní...

Jsem zpět

2. listopadu 2017 v 21:51 | Lukáš |  O mně
Zdravím vás, přátelé! Vím, že to asi nikdo nečte, podle mé navštěvnosti :D ... Ale přesto vám píšu. Na blog jsem nějakým způsobem zapomněl a asi mě to už nenaplňuje. Život se rychle mění a snadno zapomenete na to, co dříve jste brali za zásadu. To víte střední škola je náročná. Né, že by byla těžká, ale je náročná ČASOVĚ. Celý den strávíte ve škole! Mě by to mělo stejně být jedno. Zjistil jsem, že kromě školy nemám doma co dělat, než se jen tak poflakovat. Mám tu velký problém. Nenašel jsem svůj smysl života. Cítím se prázdný. Vždy chci něco udělat, ale tělo mi to nechce dovolit. Třeba si řeknu: Teď jdu ven! Nejsem schopný to provést, alespoň ne hned. A stačí chvilka, a už z toho je hodina...dvě... a pak už to nemá cenu... Co bych třeba chtěl udělat, tak při mé situaci nejde, nebo toho nejsem schopen. Máte někdo nějakou radu? Jinak tento článek píšu, protože kdybych tak neučinil, můj blog by smazali, což se ho ještě nechci zbavit. Je v něm tolik vzpomínek... Kdyby to četl někdo, kdo mě zná osobně.. Asi by se dozvěděl tady víc než když by si se mnou povídal.. Takže nakonec ho budu muset zničit. Musí být zničen. Vhozen do ohně Mordoru!
 


Ty víš kdo tě miluje.

7. listopadu 2016 v 20:56 | Lukáš |  Zajímavé
V tomto tématu bych se rád rozepsal o lásce. Láska je pěkná věc, ale lidi by se neměli nechat ovládat láskou. Zní to sobecky, ale na prvním místě jste vždy vy a pokud nejste spokojeni sami se sebou, jak má být pak někdo jiný spokojený s vámi? Až dnes chápu pravý význam-úsměvem ke štěstí. Je to úžasný dar úsměv. Můžete ho lidem dávat, aniž by jste něco ztratily a nikdy ho není dost. Já třeba jsem si na toto vzpomněl zrovna v situaci, kdy jsem byl v autobuse. Prostě jsem se usmál. Když máte dobrou náladu, přitahujete lidi stejně naladěný, když jste smutní, nebo naštvaný je to stejné. No a v tom autobuse jsem přitáhl lidi, kteří se taky smáli. Dnes jsem s nimi v kontaktu a jsou to moji přátelé. Což mi připomíná film Validation http://videacesky.cz/video/usmevem-ke-stesti
výborně to ukazuje :) jinak k čemu jsem chtěl jít... Znáte to. Někoho milujete, ale nevíte, jestli on/ona miluje vás. Nejlepší je se řídit řečí těla. U kluků je to většinou snadné, ale pokud jde o holku, vždy to je jiné. Aspoň podle mě. Nikdo to nedokážu poznat, až na pár jedinců u těch to jde poznat. Nedávno jsem koukal na test jestli tě miluje nebo něco na ten způsob, zkoušel jsem ho a naprostá hovadina. Takže jediný způsob, jak zjistit jestli tě ten druhý/á miluje se zeptat. Čím dřív tím lépe. Ikdyž často čas hraje pro nás... :)

Dívka z autobusu-pokračování

6. listopadu 2016 v 21:25 | Lukáš |  Povídky
Sice jste nehlasovali u prvního dílu, ale nemohli jsem se dočkat, až se s vámi podělím o další část příběhu...

Po několika týdnech

Vojta začal být sebevědomější. Začal se častěji usmívat a vždy když se usmíval, vzpomněl si na ni. Založil si kvůli ní Instagram, nahrával fotky a povedlo se mu být velice úspěšný, pokud se to tak dá brát. Sledovalo ho spousta lidí, které ani neznal. Na každé fotce nebo videu, se hned po zveřejnění objevovali srdíčka (to se mi líbí). Do přátel si přidal další její kamarádky. A dohodl se s nima, že by šli ven. Blbé na tom bylo, že buď on musel k nim, nebo oni k němu, což byla dálka, aspoň podle něj. Vojta rád zpíval a za týden měl mít v Opatovicích koncert, přesněji na něm měl pouze vystupovat. Pozval je, zda by se nešli podívat. Všechny měli čas a řekly, že přijdou. Nakonec přišla pouze Ona. Ostatní její kamarádky bohužel nemohli. Celou dobu co zpíval, myslel jen na ní. Jenže se tam objevila holka, která dřív s ním chodila do třídy, která přestoupila na Gymnázium. Úplně na ni zapomněl. Byla vždy až do teď jediná, která mu rozuměla. "Je krásnější, než kdy dřív" pomyslel si. Nejvíc ji miloval-Nejvíc jsem ji miloval, když měla rozpuštěné vlasy. V měsíčním svitu jí zářily, jako diamant. Obě byli moc krásné. Nakonec stejně jsem do teď s obouma pouze dobrý přítel. Po dozpívání, jsem je spolu seznámil a šli jsme se projít.
Byl úplněk. Pěkně si povídali a Vojta za celou tu dobu řekl víc slov, než normálně za celý měsíc. "Budu muset už jít, tak zase příště, užila jsem si to moc, Ahoj!" řekla Petra, a odešla. Zůstal sám s ní. Nikdy se mu nepovedlo s ní mluvit osamotě. "Víš o tom, že si krásná?" vyšlo Vojtovi z úst aniž by věděl jak. Překvapeným pohledem se otočila směrem k němu. Oči měla jako zářivé perly. Tou krásou se neschopil ani na slovo, ale nemohl od ní upustit oči. "Vážně si to myslíš?" zeptala se štěstím ve hlase. "Já si to nemyslím," zašeptal "Já to vím!" Neovládla se a chytla ho kolem pasu, ve stejnou chvíli, kdy to udělal on a přišel dlouhý polibek, delší než celý jeho život. Na tuto dobu čekal už od první třídy. Tak proč se cítil tak nešťastně? Měl pocit, že miluje někoho jiného. V jeho srdci se změnila krev. Jeho srdce už netluklo pro ní. Měla podobný pocit. Možná kdyby se to stalo dříve než potkal Petru. "Ve svém srdci cítím, že s tebou mohu být jedině přítel" zesmutněl. Její zrak směřoval k zemi. "Chápu to. Mám tě ráda, Vojto, ale nepatříš mi, polibek byl úžasný, ale již bych ho nezopakovala, aby se zachoval jeho jedinečnost." Pak se dál bavili, a parádně se zasmáli a s klidnou hlavou, každý odešel domů.

O tom úžasném zážitku v autobuse pověděl Adamovi-jeho kamarádovi. Povídal mu o tom jak je to úžasné. On však na to jen: "Prosim tě! Tě pouze trolí, jistě si tebe dělá srandu!" Dnes už věděl, že Adam se zmýlil...

Nečekal jsem, že se to takto protáhne, bude další díl :)

Kdyby se dějiny odehrály jinak

5. listopadu 2016 v 21:29 | Lukáš |  Zajímavé
Jistě víte, že pouhou maličkostí v minulosti se dá nenávratně po*rat celá přítomnost. A proto by měla minulost, zůstat minulostí... Ale známe to malé slovíčkaření co kdyby takže jde se na to :)

Dějiny představují "paměť lidstva". Lze je chápat jako souhrn událostí, které se staly v určitém časovém sledu, a jako každý vývojový proces v přírodě a společnosti či přímo jako vývoj lidské společnosti. Vzletně a přitom výstižně popsal funkci dějin Marcus Tullius Cicero: "Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis." - "Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti."

takto hovoří o dějinách první řádky wikipedie :)

Měli bychom znát svoji minulost, brát si z ní příklad aby se už neopakovala. Jenže většinou ve školách v dějepise jsou tyto události velice zkreslené anebo naprosto nepravdivé, či vymyšlené. Ale toto dejme stranou. Co kdyby Hitler dokončil třetí říši? Myslím si, že by to dnes vypadalo úplně jinak. Přesněji muselo. Všichni můžeme být rádi, že se tak nestalo. Možná byste nemohli dnes číst tento článek, neměli byste počítač a zárověň s ním i internet. Ani po ulicích byste nemohli potkat lidi s odlišnými barvami pleti. Doufám že všichni víte, že Adolf to neměl v hlavě v pořádku. O jeho šílenství se můžete dočíst v knize Mein Kampf v překladu Můj boj. Popisuje tam vymyšlenou Árijskou rasu.

Proto prostě říkám, buďte rádi za přítomnost, nežijte v minulosti ani v budoucnosti, žijte teď a tady!

Pokud se vám článek líbil, doporučuju rubriku Povídky zvláště nejnovější Dívka z autobusu :) a hlasujte pro pokračování :)

Dívka z autobusu

5. listopadu 2016 v 21:17 | Lukáš |  Povídky
Čaute! Tak jsem tu po dlouhé době s úžasnou povídkou Dívka z autobusu. Sledujte dál, budou další díly :) INFO A DALŠÍ ÚPLNĚ DOLE :)
Vojtěch seděl ve škole a nuceně přihlížel na tabuli o několik lavic dopředu. Učitelka něco vysvětlovala, nevěděl co, zevčera byl příšerně unavený. Měl jen potíž nezavřít oči. V ten den se nedokázal na nic soustředit. Pouze jediná věc, kterou si pamatoval, byla o soutěži, na kterou měla polovina třídy jet. Konala se v Chrudimi. Vojta nečekal, že by se mělo něco zajímavé stát "jistojistě to bude nuda,"pomyslel si. Večer si málem zapomněl nastavit budík. Musel stávat o něco dřív než normálně. K autobusu přišel včas. Skoro všichni tu již byli.

Vojta bohužel neměl moc přátel ve třídě. Každý si o něm myslel, že je divný. Nebyl divný, pouze měl jiné zájmy než ostatní kluci ze třídy. Proto tedy nenalézal smysl v konverzaci s ostatními. Jednou na něj jedna holka pohlédla a zeptala se: "Proč vlastně se nebavíš s ostatníma?"Dlouhonedokázal odpovědět, až ho konečně napadlo: "Nebaví mě se bavit s ostatníma!" ačkoliv se to nebyla úplně pravda.
Takže na zastávce stál, a koukal na ostatní, jak to s oblibou dělal. Párkrát na něco odpověděl, nebo něco pronesl, ale to už věděl, že je každému jedno co říká. Přijel autobus. Nasedli do něj a pokračovali v cestě. Někteří tu již byli, byli totiž z jiné vesnice. Cesta pokračovala do Pardubic a cestou nasedali ostatní z dalších obcí. Dalším autobusem jeli rovnou do Chrudimi. Seděl sám. Dotykový mobil sice měl, ale nebavil ho. Radši trávil čas ve skutečném světě narozdíl od jiných, kteří skoro celou cestu měli hlavu skloněnou dolů. Měl je za lidi, kteří nedokáží být chvíli sami se sebou. On měl dokonce takéhle chvíle rád. Mohl přemýšlet nad různými věci a tvořit nové myšlenky. Přijeli na místo. Dál už museli pěšky. Měl rád chození pěšky, což ostatní neměli. Takhle to bylo se spousty věci. Na cestě se objevili schody. Bylo jich více než čekali. Nakonec došli ke velké šedé budově. Dokázali to. Před vchodem už čekali ostatní tými z jiných škol. Vešli dovnitř, zapsali se a pokračovali k šatníku, kde si odložili bundy. Venku byla zima. Nyní už jsou ve třídě kde má dojít k zahájení. Paní tam kecala různé věci ohledně soutěže. Všichni se rozešli do jiných tříd, takzvaných stanovišť. Vojta byl v týmu jediný kluk. Nevadilo mu to. Měl rád společnost žen. Spousta úkolů mu nešla. Bylo to hlavně kvůli času. Měli ho velice málo. Pouze 5 minut, a když už něco věděl, holky ho ignorovali. To zrovna u reklamních slangů u sloganu-pomáhat a chránit, řekl že to je nastopro Policie české republiky. Oni na to "To je blbost, policie nemá žádné produkty!"a nakonec tam nic nedali. Vojta měl pravdu-Měl jsem pravdu, bylo to správně, všechno co jsem řekl. Zase mě ignorovali jako vždy. U každého stanoviště nám měla při dostatečném počtu bodů, zobrazit část tajenky. Dvě jsme neměli, ale stejně jsme ji dali dohramady. Holky byli fakt parádní. Přísla řada na vyhlášení. Překvapivě chlap udával různé informace až došlo na osudový okamžik-"Na třetím místě se umístili," zvolal "Tým římská jedna ZŠ O...!" Byla to naše škola. bohužel ne náš tým. Na dalším místě se umístil další tým znaší školy, opakovaně jiný. A na prvním místě škola, kterou jsem neznal. Neměli jsme šanci, ale byla to sranda. Protože ten tým který se umístil na 2.místě, tak našel nějaké bonusové mince a bylo možné že za to dostali další body. Přesto každý něco dostal. Cestou ze schodů jedna z našeho týmu (asi ze zklamání) spadla na zem na posledním schodu. Pokračovali jsme po focení dál, a pak holka jménem Ivana navrhla "Naším směrem je stánek, kde prodávají kebab!" zakřičela, a já v tom okamžiku jsem zrychlil a v mém obličeju se zaleskla radost! Kebab! Doběhl jsem Ivanu a ona se na mě otočila a řekla: "Ty si strašně divnej!" a já nevěděl, zda ji rublo v bedně, či si dělala srandu, tak jako tak, výraz ve tváři zmizel. Natoupili jsme do autobusu. Učitelku jsme ukecali, že ještě pujdem na jídlo, protože žádný kebab cestou k busu nebyl. S námi v busu seděla ještě jiná škola. Dvě seděli o jedno sedadlo vepředu ode mě.
Vojta, jak už víme, nebavil mobil a znovu seděl sám, tak se díval na holky ve předu. Přišli mu jiné než ty z jeho třídy. Cítil z nich radost, která mu chyběla. Nějakou dobu se i usmíval, zrovna když se jedna otočila. Asi ji Vojta překvapil a začala se smát a začala něco povídat té druhé. Vojta z toho trochu zčervenal, ale doufal že se ještě otočí, aby mohl vidět její oči. A ona se znova otočila tentokrát s tou druhou vedle ní. Jako předtím se snažili otočit abych je neviděl, ale já je přesto viděl. Vevnitř cítil zábavu, kterou dlouho nepocítil. Tyto jednoduché oční kontakty ho náramně zabavili, a dokonce chtěl, aby cesta trvala déle. Když už byli blízko Pardubic, ta první promluvila do zádu smějícím se hlasem: "Petra Dvořáková!" Vojta zcela nechápal, jestli to bylo na něj nebo na někoho jiného, ikdyž bylo jasné, že na něj byl jediný na koho bylo možné mluvit, takže se zopakovala a přitom ukazovala na tu druhou: "Najdeš ji na fejsbuku její jméno je Petra Dvořáková!" Tentokrát si byl naprosto jist, že je to na něj. Byl rád, že na něj konečně někdo promluvil. Ale nic neřekl, jen se usmíval, přitom se snažil zapamatovat její jméno a pak mu ještě říkala o její fotce. V obchodním centru na něj ještě zamávali, opětoval jim to. Do zbytku dne je již neviděl. Najedli se a jeli zpět domů. Nemyslel na nic jiného, než na to až přijde domů a půjde k počítači. Zahodil tašku, a spěchal zapnout notebook. Do vyhledávání zadal její jméno. Vyhledalo to víc než si myslel, představoval si, že bude vidět mezi prvníma, ale nebyla tam. Koukl na další a zdával to. "Asi si ze mě udělali blbečka." zesmutněl. Chvíli jen tak seděl, ale řekl si že to nevzdá. Každou toho jména začal oslovovat nebo aspoň ty co šlo vidět že nejsou dospělí, či nemají na profilovce sebe. Ještě k tomu skoro všem posílal žádost o přátelství a doufal, že ji najde a že nelhala. Po třiceti minutách to vzdal. Zase se cítil smutně a opuštěně ještě víc, než dříve. Pak ale si mu nějaká Petra potvrdila žádost. Koukl na věk, bylo ji osmnáct. "To nemůže být ona!" řekl si pro sebe. Pro jistotu ji napsal a ujistil se, že to ona není. V tom okamžiku si ho přidala další Petra. Fotka odpovídala popisu té první.- Napsal jsem "Ahoj?" a pak už bylo jasné, že je to ona! Nahlas jsem zajásal a málem spadl ze židle! "Jes! Je to doma!" Pár minut jsem jen tak lítal po pokoji a tancoval, ikdyž nehrála žádná hudba. Psali jsme si dál. Prolétlo spousty témat, včetně hudby. Líbí se jí písnička Closer. Tak jsem si ji ihned pustil na Spotify. Po odehrání songu jsem ji napsal "Je parádní!" a od té době je to moje oblíbená písnička.....


Pokračování příště, doufám, že se líbilo :) pro vysvětlení kurzívou je z pohledu Vojty, normálním písmem z pohledu spisovatele.

Nová povídka

4. února 2016 v 21:01 | Lalvon |  Povídky
Byl to chladný den, kdy se poprvé jeden chlapec zamyslel nad jednou věc, co ho dlouho trápila, ale dlouho si ji nevšímal a tehdy pro něj neexistovala. Občas cítil samotu. Nedokázal se setkat s někým novým a nedokázal projevit svoje city. Každý kdo ho znal, ho vlastně neznal, protože se uzavíral sám do sebe. Nebylo mu pomoci. Vše co o něm každý myslel, byla lež, i pravda. Dokázal být neviditelným. Když kolem něj někdo prošel, byl průhledným. Ne proto, že by byl duch, ale proto, že byl prázdný. O nic se nezajímal, nic nechtěl a nic nepotřeboval. Ikdyž se stýkal se spolužáky, ukazoval jen povrch sebe. Neměl nikoho, komu by se svěřil. Alespoň si to myslel. Potápěl se ve svých iluzích. Viděl chyby tam, kde nejsou...
O pár kilometrů dál, žil člověk asi o 15 let starší, než chlapec. Každý ho dobře znal, uměl dobře poradit lidem a neměl
žádné nepřátele a nikoho, kdo by mu mohl závidět. Právě s tímto člověkem se chlapec setká a stane se jeho nejlepším přítelem...

Rychlá námět příběhu, plného přátelství, nebezpečí, lásky a strachu... Tak si představuju svoji nejnovější povídku... Doufám že se vám bude líbit :) Pro případné dotazy mi pište.

Člověk bez výplně

19. prosince 2015 v 23:26 | Lukáš Hanousek
Najednou mi trklo hlavou divné zamyšlení. Přitom jsem se cítil prázdný, jakoby bez výplně. Neměl jsem co dělat. Napadali mě nemožné věci co udělat. Nemohl jsem najít tu správnou náplň. Slyšel jsem vlastní dech. Jestli třeba to není něco, ale někdo... V hlavě se mi spustil přehrávač a promítnul mi zážitky ze starých, zapomenutých myšlenek a zpomínek. Rozplakal jsem se. Byl jsem nakonci velké černé propasti. Proč mám tento pocit? Chci být šťastný, tak co se stalo? Co je blbě? Říkám si se slzou ve tváři. Už ani na obrazovku nemohu koukat. Taková ztráta času, který mohl být použit na spoustu krásných věcí. Kde je moje náplň? Kam se poděla? Bez ní to nejsem já... Bez ní nemůžu žít......... Odhlašuju se a lehám si do chladné postele...

Společné trávení času

14. října 2015 v 22:20 | Arabas |  O mně
Teprve teď mi dochází, že je něco v naší rodině špatně. Než jsem na to přišel, viděl jsem v oknech rodiny a sledoval co se děje.... Zjistil jsem, že spolu někde jsou smějou se a dělají společné aktivity. U nás je to jinak. Jedině kde se sejdem společně je v posteli. Každej kdy chce není večeře kde by šel každej ke stolu.. Nefunguje žádný systém a kdybych něco navrhnul, tak mamka řekne at to udělám já. Vůbec spolu nekomunikujeme a nejhorší je že ještěě k tomu mamka celý den čumí do mobilu a když s ní mluvím, neslyší. Ať to řeknu šestkrát tak matka pořád co? cos říkal? Je tohle normální? Mělo by se zavést nějaké společné hraní deskovek nebo cokoliv... Tímhle upozornuju rodiče! Všimejte si svých dětí a trácejte co nejvíc času spolu... Já opravdu trpím. A když jenom je upozorním že tohle není správné tak jim to proletí druhým uchem ven. Tohle nelze vyjádřit slovy :(

Od srdce

23. června 2015 v 21:21 | Arabas |  Povídky
Můj pokus o poezii :D Na to, za jakou chvíli jsem to vymyslel, si myslím že je dobrá.

S nechutí stávám z postele,
chytám se svých víček.
A já nevím v kostele,
kolik zapálím svíček.

Jistě, měl jsem ji rád,
miluju tě lásko moje,

[CESTOVATEL] Luboš Kováč

21. června 2015 v 21:31 | Arabas |  Cestovní tipy
Dne 3.6 2015 jsem se sám vypravil do Cafe Kampusu v Praze. Zde měl nějaký člověk přednášku o své cestě. Zezačátku jsem nevěděl co od toho čekat, ale dnes vím, že jsem tam musel být... Postupně jsem zjišťoval, že jsem snad jediný kdo ho opravdu nezná a že tento chlapík není jen tak někdo. Setkal jsem se tam s fajn lidma a nikdy bych této cesty nelitoval. Procestoval půlku světa, přesněji 26 zemí. Od Prahy až do Filipín. Prezentace byla výborně připravena a ani chvíli jsem se nenudil. Co nutno podotknout byla škoda, že nebyl mikrofón.

Pokud vy byste chtěli taky slyšet přednášku, stačí sehnat prostor (ve vašem městě) a lidi a Luboš by přijel. Já plánuji najít prostor v Hradci ale zatím jsem nic moc nenašel... A byste ochhutnali taky toho trochu, mám připravené video, které nám pouštěl v Kampusu...
https://www.youtube.com/watch?v=04PviyZRKa0

Fórum

18. května 2015 v 20:05 | Arabas |  FILMY
Vítejte na fóru!

Filmové tipy,recenze atd..

18. května 2015 v 19:56 | Arabas |  FILMY
Začínám novou rubriku s názvem FILMY kde budu vkládat recenze tipy apod.
Jistě i vy my můžete psát tipy na film, já je skouknu a pak napíšu recenze. Tohle pište do rubriky Váš tip do FÓRA neboli fórum.
google

Slepák, ale kdepak!

18. května 2015 v 19:09 | Arabas |  Povídky
Bolí mě břicho, jsem jak ze dřeva,
jdu na operaci slepého střeva.

Božská magie

14. května 2015 v 4:00 | Arabas, Doreen Virtue |  Zajímavé
Včera večer se ke mně dostavila "božská" knížka :D Učí vás o sedmi posvátných

Nejoblibenější jídlo z nabídky

13. května 2015 v 10:00 | Arabas, hlasující |  Váš tip
Dostali jsme se tedy výsledku. Vyhrává rajská polévka! Proč z nich ale právě ona je nej? Pojďme se podívat na celou nabídku:

Ale mě to nezajímá!

12. května 2015 v 20:00 | Arabas |  Zajímavé
,,Ale mě to nezajímá!" je někdy odpověď mých posluchačů. Myslím že se to stalo i vám že se do něčeho zakecáte a myslíte že je to super ale pak zjistíte že toho druhého vůbec nebere. ↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓

Harry Potter Filmová kouzla

12. května 2015 v 18:36 | Arabas |  Knižní tip
Pokud zbožňujete filmy Harry Potter tuto knihu budete zbožňovat také.

Psací stroj

12. května 2015 v 17:25 | Arabas |  O mně
Včera odpoledne se to konečně stalo... Dostal jsem psací stroj! Nevím proč ale dlouho jsem toužil zkusit něco napsat na↓

Další články


Kam dál